Jdi na obsah Jdi na menu
 


čp. 100

18. 10. 2020

Dům čp. 100

V pořadí pátý dům, který  bych chtěl představit, byste již marně hledali na náměstí. Je to jeden z mála domů, který zde stál, ale pro svůj celkový zanedbaný stav byl zbourán. Stával tam, kde se dnes nachází dětské hřiště v ul. Školská. Vzhledem k tomu, že byl již zbourán v r. 1974 (na výstavě uveden r. 1977), není o něm ani zmínka ve Stavebně historickém průzkumu města, který byl proveden Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze v r. 1987. Naštěstí mám k dispozici čtyři fotografie, takže si dokážeme udělat obrázek, jak dům před svým zbouráním vypadal. Jak je patrné na fotografiích, dům byl ve tvaru „L“ a měl dřevěnou pavlač směrem do ulice. Dům byl v bezprostřední blízkosti domu čp. 101, ve kterém žije paní Eva Ničová. Dům byl patrový s tím, že neměl žádné ozdobné prvky na fasádě. Ti z vás, kteří něco pamatují, si vzpomenou, že se mu říkalo obecňák.

Pokud bychom se podívali na katastrální mapu z r. 1841, pak bychom zjistili, že je zde zakresleno zděné stavení, které bylo rovněž ve tvaru „L“, takže je zřejmé, že dům si zachoval svůj tvar a jeho stav v době zbourání, odpovídal svému stáří min. 130 let. Bylo by zajímavé zjistit, kdy byl dům ve skutečnosti postaven, a zda a případně jaké stavební úpravy na něm byly  provedeny. Jak je patrné na fotografiích, zcela jistě byla vyměněna okna z náměstí. Nicméně se domnívám, že ve stavebním archivu ve Smečně se patrně nedochovala složka toho domu v důsledku jeho zbourání. Dnes čp. 100 nese bytovka v Havlíčkově ulici.

Co však víme, tak kdo byl prvním známým vlastníkem domu v 17. století. Tím byl Matyáš Chmelovec, od něhož dům koupil Pavel Linhart Lomnický za 150 kop. V průběhu následujících sta let změnil dům několik vlastníků. Mezi vlastníky byl Šimon Kuchař, Václav Hajný, Jan Fryč, Bartoloměj Fryč, Jan Fryč, František Fryč. Kdo vlastnil dům v 19. a 20. století by bylo možné zjistit z pozemkových knih, ale něco nám prozradí i sčítání lidu či přehled vlastníků jednotlivých domů ve Smečně  z r. 1905. V přehledu vlastníků z r. 1905 je jako majitelka domu čp. 100 uváděna Alžběta Mayerová.

Dle sčítání lidu z r. 1890 se v domě nacházelo osm bytů, v nichž žilo dohromady 34 lidí! Při takovém obsazení jednoho domu se nelze divit, že i když mělo Smečno v r. 1880 jenom 165 domů, tak ve městě žilo 1547 obyvatel. Já jen připomenu jednotlivé majitele bytů v r. 1880 a třeba mezi nimi najdete své předky. Byla to vdova Cecílie Grafs, která měla sklenářský obchod a v bytě žila se svou dcerou a synem. Všichni byli židovské víry. Myslím si, že se židovská komunita ve Smečně téměř nevyskytovala, takže to zřejmě byli jediní její zástupci. Dále to byl zednický pomocník Vincenc Sedláček se svou manželkou a dcerou, tesařský pomocník František Beznoska se svou manželkou a čtyřmi dětmi, čeledín František Vajnar  se svou manželkou, synem a dcerou, kovářský pomocník František Bernášek s manželkou, horník Václav Rädl se svou manželkou a pěti dětmi, čeledín Josef Hort se svou manželkou a čtyřmi dětmi a horník Tomáš Šíp se svou manželkou a dcerou.

Dle sčítání lidu z r. 1921 byla situace v domě obdobná. Stále se zde nacházelo 8 bytů, v nichž žilo 32 lidí. V kolonce vlastník je uváděn „obecní dům -chudobinec“. Proto ten název obecňák v úvodu. O opět nás zajímá, kdo tento obecní chudobinec obýval. Byl to strážník Josef Ptáček s manželkou a dvěma dcerami, dále žebrák Prokop Bernášek se žebračkou Kristínou Štefanovou a její dcerou, dělník na místní dráze Otakar Donat se svou dcerou a synem, Terezie Davídková se svou ovdovělou dcerou Františkou Prejzkovou a pěti vnoučaty (zajímavé je rodiště pěti vnoučat, a to v Sasku a ve Vestfálsku), horník Jindřich Bertl s manželkou a třemi dětmi, dělnice na velkostatku Smečno Anna Šulcová s dcerou a spolubydlící Marií Pajkrtovou, vozič v dole Alfred Zelenka s manželkou a čtyřmi dětmi, z nichž dvě byly nevlastní a kolovrátkář  Josef Novák. Kdo neví, kdo je kolovrátkář, tak je to ten, co hrál na flašinet (přenosný mechanický hudební nástroj, zpravidla poháněný klikou, který reprodukuje předem mechanicky "nahranou" hudbu).

Bohužel více jsem v tento okamžik nezjistil a tak se opět na vás obracím se žádostí o pomoc. Budu rád za jakoukoli fotografii či příběh o obyvatelích tohoto obecního chudobince. Jak jsem již opakovaně psal, kniha by neměla být jen o stavbách, ale zejména o těch, kteří v nich strávili podstatnou část svého života.

Martin Dušák